Zajímavé články
Chtěla bych se Ti tímhle dopisem veřejně omluvit za SVOJI chybu kterou jsem udělala před dvěma lety a to v případě, kdy se řešily tvé přestupky proti klubu, chovatelskému řádu a spoustě dalších věcí. Já byla tenkrát zvolena do revizní komise a cítila jsem se velmi polichocena, že ve mně byla vložena důvěra a vůbec jsem se nesnažila zajistit si o tom veškeré podklady a největší chybou bylo že jsem nevyslechla i TEBE a Tvé názory na celou věc. Spokojila jsem se zkrátka s tím, co jsem dostala do rukou a na tomto základě jsem vynesla rozsudek: vinnen.
Během následujících dvou let jsem vyslechla i jiné názory a do mysli se mi začaly vkrádat myšlenky, že to všechno nebylo až tak správné. Strašně mě mrzí, že jsem za tebou nepřišla hned a spolu to nerozebraly,protože už sama teď dobře vím,že člověk je prostě tvor omylný a že není bez chyby a chybovat je lidské, ale musí si to každý uvědomit. A měl by to umět přiznat sám sobě i těm druhým.Já teď sama za sebe přiznávám, že jsem rozhodla špatně a že to nebylo správné, za ostatní mluvit nemůžu a ani nechci, je to jen a pouze na jejich svědomí, zda to co jsme učinili, bylo opravdu správné. S pozdravem Ilča Smištíková
nový web: https://ilona-smistikova.webnode.cz/
Ahoj, Ilono,
tvoji omluvu přijímám, jelikož jsme spolu nikdy žádný konflikt neměly a od začátku mně bylo jasné, že jsi byla velmi úspěšně manipulovaná. Vážím si toho, že ses dokázala sama rozhodnout a dokázala jsi se omluvit. Nemám žádný problém Ti kdykoli opravdu pomoct, dveře k nám máš vždy otevřené. Simona
V lednovém čísle časopisu "Pes, přítel člověka" jsem narazila na velmi zajímavý článek právníka, nazvaný Kárný řád, aneb mohou si kluby opravdu dovolit vše? ( i když...nejde ani tak o kluby, jako o konkrétní představitele klubů...)
Přečíst si ho můžete na těchto 2stránkách:
https://canisyard.rajce.idnes.cz/nastenka/#1001.jpg
https://canisyard.rajce.idnes.cz/nastenka/#10012.jpg
________________________________________________________________________________________________________________________________
www.alldogssite.com
NOW PLAYING: WALTZING MATILDASIZE> ENZO OF CZECH REPUBLIC & AUSTRALIA On 12 July 2006, Sue Forrester in Australia wrote to the adthome list: Urgent Help NeededSIZE> This is a HUGE plea on behalf of a person in Sydney, Australia, who is desperat...
________________________________________________________________________________________________________________________________
Na tuto metodu oplodnění feny se názory velmi různí. Přehlédneme-li různé diskuze na internetu o "psí lásce" a "vzájemných sympatiích" (jsme to jen my lidé, kteří dávame svým miláčkům lidské vlastnosti) a budeme-li se držet odborných článků a statistik můžeme bez nadsázky konstatovat, že umělé oplodnění feny je běžným zákrokem, kde procentuální pravděpodobnost zabřeznutí je stejná, některé dlouhodobé studie uvádějí dokonce i vyšší, než u přirozeného krytí. Rozhodně by však inseminace neměla být upřednostňována před přirozeným krytím a nebo zastírat poruchy pohlavního instinktu psa či feny.
Samozdřejmě jsme také zastánci přirozené cesty reprodukce a nechat vše na přírodě, ale když si příroda (náš pes či fena) postaví hlavu, je ve skutečně odůvodněných případech umělé oplodnění feny ideálním řešením tam, kde není možné krytí přirozené.
Přednosti umělého oplodňování
Ing. Koloman Ferjentsik
Přestože k prvnímu umělému oplodnění u psů, které úspěšně provedl Ital Lazzaro Spallanzani, došlo již v roce 1779, tj. před více než 220 lety, zapadla tato reprodukční metoda aplikovatelná u psů na více než půldruhého století v zapomnění. Přitom u hospodářských zvířat se umělé oplodňování (inseminace) rutinně aplikovalo již ve 40. a 50. letech tohoto století a je využíváno dodnes. Popis úspěšné aplikace této metody u psů však nacházíme až v roce 1956, kdy spermatem psa pocházejícího z Anglie byla oplodněna fena ve Spojených státech amerických. Rovněž první pokusy s konzervací spermatu byly provedeny ve Spojených státech (Cornellova univerzita) a odtud pocházejí i zprávy o úspěšném oplodnění feny psa spermatem, které bylo konzervováno zmrazením.
Tato skutečnost vedla, a to především ve Spojených státech a Kanadě, ale i v dalších zemích k vytváření prvních spermobank chovných psů jednotlivých plemen a genetických center, jejichž činnost se rozrostla o další oblasti, jako jsou andrologická vyšetření chovných psů (vyšetření spermatu z hlediska kvantitativních, kvalitativních, ale i zdravotních parametrů), odebírání, vyšetření, zmrazení, skladování a dopravu spermatu, dále na diagnostiku ovulace chovných fen, jakož i na samotné způsoby provedení umělého oplodnění a jejich registraci.
Výhody umělého oplodňování u psů
Prakticky ve všech pramenech dostupné zahraniční odborné literatury, pojednávající o tomto tématu, jsou uváděny především tyto výhody:
doposud nedoceněné možnosti v chovu psů, a to jak z hlediska širšího výběru chovných jedinců, záruky kvalitního genetického materiálu, kontroly odchovů a kvality poskytnutého spermatu, časových výhod umožňujících zabezpečovat odchovy i po uplynutí chovnosti krycího psa, resp. po jeho úhynu, což u loveckých psů, zejména norníků a honičů není žádná vzácnost, apod.;
zdravotní hledisko, tzn., že při umělém oplodnění je eliminována možnost přenosů různých chorob, zejména infekčních (brucelóza, leptospiróza, mykoplazmóza aj.), resp. i handicap samotné nemocnosti či zranění krycího psa;
úspora nákladů, tj. především finančních prostředků, ale i času a námahy, spojených s dopravou feny ke krycímu psu;
eliminace vzdálenosti přepravy, jakožto faktoru, který může mít rovněž negativní vliv na estrální cyklus feny, a tím i na úspěšné zabřeznutí (např. analýzy případů nezabřeznutí fen, provedených v USA i Kanadě, shodně uvádějí, že příčinou nezabřeznutí fen ve sledovaných případech bylo z 90% nesprávné odhadnutí termínu ovulace, přičemž i faktoru přepravy feny na větší vzdálenosti se připisoval určitý podíl);
eliminace faktoru neplodnosti krycího psa, resp. nedostatečné kvality jeho spermatu (provedené analýzy v dalším sledovaném vzorku fen prokázaly, že v téměř 40% případů nezabřeznutí byla příčinou neodpovídající kvalita spermatu, resp. i neplodnost krycího psa);
eliminace problému chování feny či psa při krytí, kdy mnohdy pro agresivitu feny, nezkušenost krycího psa apod. je krytí neproveditelné nebo jen s velkými obtížemi, přičemž ani ponechání feny u psa po více dní není ještě zárukou úspěšného krytí a tedy i zabřeznutí;
snadná, rychlá a cenově výhodná doprava spermatu na místo určení, přičemž je rovněž snadno kontrolovatelná jeho kvalita a aplikace, což společně s kontrolou původu na základě provedeného testu DNA, umožňuje přesnou evidenci nezbytnou z hlediska vystavování průkazu původu a je tudíž i zárukou korektní chovatelské činnosti;
širší možnost využívání zahraničního krytí, a tím i možnosti osvěžování krve v jednotlivých chovech, zpestření chovných linií, snížení celkových nákladů spojených se zahraničním krytím včetně ceny odchovů, a tím i jejich dalšího cenového zpřístupnění potenciálním zájemcům.
Našly by se samozřejmě i další výhody umělého oplodňování, jako např. možnost použití spermatu pro více fen v tentýž den, výhody v případě vyhlášení nejrůznějších karantén, ohnisek nákaz, včetně vztekliny apod., které mohou být překážkou pro dopravu feny ke krytí k vybranému krycímu psovi aj.
USA a Kanada vedou
Nejčastěji používané způsoby umělého oplodňování v chovu psů
Pokud jde o metody umělého oplodňování aplikované u fen, používají se nejčastěji vaginální inseminace a vnitro-děložní inseminace, přičemž první způsob je častěji využíván, což souvisí s tím, že je jednodušší, vyžaduje minimální přístrojové vybavení a trénink (běžně jej zvládne prakticky každý chovatel), je relativně neinvazní a pro fenu představuje minimální riziko. Vnitro-děložní inseminace je využívána méně často a důvody pro její aplikaci mohou být různé, nejčastěji to však bývá nedostatečná kvalita spermatu krycího psa z hlediska počtu, životnosti a pohyblivosti spermií. Tato metoda může být aplikována jen veterinářem - specialistou, obdobně jako i některé další metody inseminace např. chirurgickým zákrokem aplikovatelné vnitro-děložní implantace apod.
Pokud jde o druh spermatu z hlediska jeho stavu, způsobu udržování a skladování, používá se při umělém oplodňování fen čerstvě odebrané sperma, chlazené sperma a zmrazené sperma. Čerstvě odebrané sperma se používá k okamžité aplikaci vaginální inseminací, chlazené sperma může být použito jak pro vaginální, tak i pro vnitro-děložní inseminaci a zmrazené sperma pro vnitro-děložní metody inseminace.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že ve výše uvedených státech byl vypracován také přesný systém postupu majitele chovné feny v případě, že se rozhodne pro její umělé oplodnění. Kromě popisu jednotlivých kroků, kde jsou algoritmicky uvedeny postupy počínaje žádostí, přes způsob aplikace spermatu, včetně nabídky na získání příslušného přístrojového vybavení, dodávaného ve formě soupravy s přesným návodem na použití, informaci o příslušných poplatcích specializované organizaci poskytující tyto služby, veterináři v případě jeho zapojení, majiteli krycího psa i příslušné národní kynologické organizaci, která uznává a registruje jednotlivé vrhy, vzešlé z umělého oplodnění fen až po následné vystavení průkazů původu. Je jen samozřejmé, že při takto pojatém systému, s přesnou informovaností chovatelů a dokonalou organizací celého procesu umělého oplodňování fen, jeho důsledným propojením na národní kynologickou organizaci a dotažením až do stadia vystavení průkazu původu, získává celý systém díky již zmíněným přednostem na oblibě a jeho využívání mezi chovateli má vzestupnou tendenci. Nezanedbatelné jsou rovněž výsledky systému pokud jde o procentuální vyjádření podílu počtu zabřezlých fen z celkového počtu "uměle nakrytých" (angl. conception rate), které se pohybuje na úrovni 90% ve srovnání s průměrem tradičního krytí, který dosahuje necelých 63%.
Východní Evropu čeká ještě mnoho práce
Na základě uvedeného je zřejmé, že na tomto poli je ještě obrovské množství práce, která musí být vykonána, aby její výsledky mohly být alespoň částečně srovnatelné s úrovní vyspělých zemí.
Jaká je situace u nás?
Umělé oplodňování nabízí mnoho výhod pro seriózní chovatele psů. Současný pokrok v oblasti této reprodukční technologie neustále zlepšuje dosavadní úspěchy, čímž současně zvyšuje i popularitu uplatňování a využívání umělého oplodňování všemi vyzkoušenými a ověřenými metodami, které se bezpochyby stanou neodmyslitelnou součástí každého významného chovatelského programu.
Zcela na závěr si dovolím vyslovit přání, aby tento článek nebyl jedním z posledních, které byly na toto téma napsány, a proto bych velice uvítal názory především odborné kynologické a veterinární, ale i odborné myslivecké veřejnosti, které by mohly ještě více přiblížit tento problém naší praktické kynologické veřejnosti, a to objektivním a fundovaným zhodnocením všech pro a proti vzhledem k tomu, že se s touto problematikou budeme v budoucnu určitě setkávat a bude ji třeba řešit.
zdroj: Svět myslivosti, číslo 1/2001
…...z diskuzí na webových fórech.......
„Úplně první inseminace u psů, o které jsem se dověděl, byla inseminace feny českého fouska, uskutečněná ve Švýcarsku. Dne 31. května 1992 tato fena porodila štěňata, mezi kterými byla i Asta vom Schnepfenteich, která v roce 1996 na Mezinárodní výstavě v Praze získala titul vítěz třídy, BOB, vítěz FCI skupiny VII. a druhé místo v soutěži Best of show. Toto je důkazem, že inseminace nemá negativní vliv na potomstvo.“
Úplně nejlepší pro srovnání je však vlastní zkušenost.
To, že neschopnost zabřeznout, nebo neschopnost přirozeného nakrytí je je dědičná, je naprostý nesmysl a může ho vyslovit jen ten, kdo s inseminací nikdy neměl co do činění.
V roce 2004 a 2005 jsem inseminovala fenu, dovezenou ze Slovenska jako 4letou šampionku, která se prostě nakrýt nenechala, psa by při aktu byla schopná zranit, byl to její psychický blok. Nevím, kdo se ji jak do jejich 4 let snažil násilím nakrýt a co všechno se jí přitom špatného dělo, ale po mnohem klidnější a bezpečnější inseminaci zabřezla, štěňata sama bez jakýchkoli problémů odrodila, a byla jednou z nejlepších matek, jaké jsem kdy měla.
Její potomci z tohoto inseminovaného spojení jsou již dospělí a 100% úspěšně se sami reprodukují bez jakýchkoli problémů s nakrytí, zabřeznutím, nebo problematickým porodem. Jedna z fen porodila dokonce rekordních 15 štěňat.
Šířit veřejně poplašné zprávy o tom, že neschopnost nakrytí se přenáší na potomstvo jsou zcela zcestné, a majitelé budoucích štěňat se tohoto rozhodně bát nemusí.
A na závěr výtah ze Zápisního řádu ČMKU
Krytí feny může být nahrazeno inseminací. Tento úkon smí provádět pouze osoba odborně způsobilá (zákon č.166/1999 Sb.) a musí svým podpisem potvrdit, že bylo užito semene určeného (dohodnutého) psa nebo semene s veškerou předepsanou dokumentací. Náklady na inseminaci hradí majitel feny. Inseminace smí být použita výhradně mezi jedinci, kteří se již předtím úspěšně reprodukovali přirozeným způsobem. Výjimku může v souladu s Chovatelským řádem FCI povolit P ČMKU.
A ještě odpověď na dotaz ohledně inseminace:
Nadpis: Inseminace
Vložil: Karolína dne 21.7. 2010
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat - proč ČMKU povoluje inseminace jedinců, kteří ještě neměli štěňata přirozenou cestou (dle Vaší odpovědi na jeden z dotazů níže takové povolení dává ČMKU vždy), když takovou možnost určuje řád FCI národním chovatelským klubům a to ještě pouze "v určitém případě", nikoli plošně? Dotazuje se alespoň ČMKU chovatelských klubů o vhodnosti udělení výjimky?
Odpověď:
Dobrý den, možnost povolení vyjímky v případě inseminace je zakotvena v Chovatelském řádu FCI. Určitě není možné tvrdit, že ČMKU dává svolení k inseminaci plošně. Zatím bylo uděleno jen několik vyjímek. Žádosti se nevyřizují automaticky, ale opravdu se zvažuje, zda se jedná o mimořádnou situaci. Pravdu ale máte v tom, že chovatelských klubů se zatím nikdo na jejich názor neptal. Nebyl k tomu ani žádný důvod. Lze přece předpokládat, že krytí odpovídá předpisům klubu a jeho praktické provedení je již spíše otázkou majitele psa a fenky. Vladimíra Tichá
A teď jeden dotaz ode mě.... nevíte někdo, proč by se ČMKU mělo dotazovat klubu, jehož členem dotyčný člověk nebyl, není a nebude?
S.M.
__________________________________________________________________________________________________________________________________
Něco o DKK
Tento článek jsem napsala v roce 2005 do Klubového zpravodaje, bohužel mě nebylo dovoleno jej otisknout.
Chci se s Vámi podělit o zkušenost s rentgenováním dysplazie kyčelních kloubů ( dále jen DKK) u mého psa.
Dkk jsou v našem klubu povinné od 1.1.1996 a od této doby jsem byla kvůli uchovnění nucena udělat nespočet rentgenů tu s lepším, tu s horším výsledkem. Chodila jsem většinou na veterinu v Brně, na rtg byl pokaždé někdo jiný, tu doktor, tu študáci, nikoho z nich jsem neznala a nikdo neznal mě ani mého psa, byla jsem pro ně jen cizí člověk.
Vždy psa uspali, položili do kolíbky, natáhli, jednou vyfotili a většinou mě poslali do čekárny s tím, abych počkala, jen jestli je snímek použitelný, není rozmazaný, nebo jinak technicky nedokonalý. V žádném případě nikdo nikdy nebyl ochotný říci mě, jak snímek dopadl z hlediska kloubu, jak na tom pes je. Každému to bylo naprosto jedno.
Až letos se vše změnilo. Z loňského vrhu mě - původně nechtěně – zůstal jeden pejsek, který se postupem času začal jevit jako velmi nadějný jak exteriérově, tak povahou. Když teď v dubnu dovršil jednoho roku, domluvila jsem se s kamarádem – veterinářem Martinem Petrlíkem, , (který změnil působiště a z veteriny v Uherském Brodě se přestěhoval do Brna, kde si zřídil soukromou praxi ) , jestli mohu přijít na RTG k němu. Rovnou mě řekl, že na rtg potřebuje klid a více času, že se na to mám připravit.
Při příchodu ve stanovenou dobu jsem se ho ptala, kolik dělá normálně snímků, že mi na psovi hodně záleží, když už mi zůstal doma, že pokud bude mít dobrou DKK, že si jej nechám na chov ( i když jsem v té době měla doma kromě něj 5 dospělých psů ). Říkal že normálně dělá jeden – dva, ale pokud mě na tom tak záleží, můžeme jich udělat klidně víc. Podle potřeby.
Udělali jsme první snímek. Po čtvrthodinovém čekání a příjemném povídání o psech ( v minulosti byl Dr. Petrlík nějaký čas předsedou našeho klubu ) zhodnotil klouby. Pravý – čistý, v pořádku, levý vypadal na stupeň 2, ale při bližším prozkoumání usoudil, že to může být jen tím, že pes neležel úplně dobře, že i když se mu snažil natáhnout obě nohy rovnoběžně, asi se mu to nepodařilo úplně dokonale, protože u rusů je problém v tom, že když mají na nohách 15centimetrové chlupy,postavení kloubů přes ně není pořádně vidět, ať by se snažil sebevíc. Takže následoval snímek č.2. Po dalších 20 minutách jsme zjistili, že poloha kloubu se sice zlepšila ( ze stupně 2 na stupeň 1), ale že to pořád ještě není úplně ono. Nakonec jsme udělali ještě snímek 3 a 4, třetí už vypadal na nuly, ale byl málo kontrastní a čtvrtý už byl dokonalý. Martin jej změřil šablonou a řekl, že podle něj je čistě nulový na obou stranách. Neměl ani nejmenších pochyb, že ho tak následně zhodnotí i Dr. Duchek.
Byla jsem nadšená. Nejen z výsledku, ale hlavně z přístupu. Sice jsme byli v ordinaci nakonec celé 2 hodiny, ale byl to velmi příjemně strávený čas povídáním si o psích problémech, nemocech a hlavně problematice DKK.
Zajímavé je, že tento nulový pes je to feně s DKK 2/3 a po psovi s 2/2. Zajímá mě, jak je možné, že když je DKK tak dědičná, jak někteří tvrdí, mohou mít nuloví psi 3 – 4ková štěňata a naopak trojkoví rodiče potomky s nulou. A proč se v jednom vrhu vyskytují jedinci s naprosto odlišnou DKK, od nul klidně až po čtverky. Stačí se podívat na výsledky dysplazií v minulém Zpravodaji a porovnat je s dysplazií jejich rodičů a člověk nechápe nic. Logicky mě to nikdo není schopen vysvětlit…. Rozebírala jsem tuto problematiku s desítkami chovatelů i veterinářů, a věřte nebo ne, každý se na to dívá jinak, každý na to má jiný názor. Někteří Vám budou tvrdit, že je to dědičné a neovlivnitelné, jiní, že je to dědičná záležitost jen z několika procent a ten zbytek je ovlivněn výživou, podmínkami, v jakých pes žije, množstvím pohybu v různých vývojových etapách, apod. Další Vám řekne, že když to bereme jako dědičnou záležitost, tak se musíme dívat zpět až do nějaké 16. generace, ale pokud má každý z předků jinou dysplazzi, tak zase nevyčteme nic a je to spíš sázka do loterie, z které strany si co štěně vezme. A pak je skupina lidí, většinou chovatelů,kteří odchovali desítky vrhů ( z jednoho, ze dvou se nedá poznat nic), kteří tvrdí, že DKK není dědičná vůbec.
A co z toho vyplívá?? Můžeme o tom diskutovat, můžeme se kvůli tomu i pohádat, můžeme se kvůli tomu stavět na hlavu, můžeme na krytí hledat nulové psy ( přeji hodně štěstí při hledání!!!) ale stejně tím nevyřešíme vůbec nic.
Taky jsem si přivezla štěňě po nulové feně a dvojkovém psovi a jak dopadla ? 3 / 4 !!
Nevím, jestli ze stejného důvodu zrušili dříve povinnou DKK i v Polsku a na Slovensku , ale po této zkušenosti jsem pro její zrušení rovněž.
Pořád mě totiž nutí přemýšlet, jak by asi dopadly Dkk u desítek psů, které jsem nechala rentgenovat v minulosti, pokud by jsme je rentgenovali stejným způsobem, jako tohoto konkrétního psa. Jaké by asi byly výsledky, o kolik lepší, když pouhým správným či chybným položením psa lze ovlivnit výsledek - u mě konkrétně o dva stupně?!?!?!
Už se mě také stalo, že ačkoli je Dkk dělaná jen orientačně a z chovu psa nevyřazuje, někteří ji staví úplně na první místo a při horší dysplazii jsou schopni zavrhnout a zatratit jinak špičkovou fenu bez jediné vady. I Martin nebyl proti zkusit na této feně jeden vrh, v 6 měsících všechna štěňata zrentgenovat, ať se uvidí. V rusku se úplně běžně kryjí feny s těžkou dysplazií s tím, že se štěňata hned od narození krmí umělou stravou ( aby fenu zbytečně neodvápnili ) a vše je v pořádku, jak fena, tak později štěňata.
Myslím, že za těch 10let orientačního rentgenování jsme nepřišli na nic, čím by jsme toto mohli nějak výrazně ovlivnit.
Simona Mikulíková