Reakce spokojených majitelů
srdečně Vás zdravím a blahopřeji k fantastickému úspěchu v Kladně. Jste šikovná a máte krásné psy. Musíte se pak se mnou podělit o Vaše zkušenosti. Rád bych Vám ještě popřál, ať zítra vše dobře dopadne a nebolí to.
S pozdravem
Šmíd
Simčo,
můžu jen blahopřát. A dělám tom ráda. Takže - Ať žije nejúspěšnější chovatelka černyšů posledních let!!! jen tak dál.
Alena
Dobrý den paní Simono,
po dlouhé době dovolených jsem se zase podívala na Vaše webové stránky a čekalo mě po úspěšné sezoně Vašich chovanců milé překvapení.
Rádi se připojujeme s naším blahopřáním k ocenění Nejlepšího psa výstavní sezony 2009/2010!
My máme pořád krátkou ofinku a už se z nás stal správný psí muž. Když mu ty jeho černé kučery učešeme, vypadá trochu jako Matuška :-)
Jinak je to správný chlupoun a má své místo v naší smečce. V létě s námi absolvovat měsíční pobyt ve Skandinávii, cestování zvládal dobře, i mořeplavecký kurz na 5 trajektech zvládl na jedničku. Je to správný plavčík. Využili jsme také tréninkovou výuku ze cvičáku, třeba variantu chůze po kladině v NP Oulanka na visacích mostcích.
K té lišejníkové fotce – Tobyho chytil válecí amok v místě jednoho noclehu a výsledek byl tento. Naštěstí (!) byl lišejník dostatečně tvrdý a přitom měkký, že se dal dobře z našeho Chlupouna sundat a vyčesat.
Zdravíme a přejeme další úspěchy s čtvernožci!
Za smečku Renata
Chodím s ní na cvičák, umí už přivolání " ke Mně" a k noze, na stopě jde pouze pokud tam má maso nebo salám, piškoty ignoruje:))) a obrana jí zatím nic neříká, spíš figurant a ostatní štěňata:)))
Má přezubené řezáky 6/6, nůžky, jeví se mi jako kompaktní, silné kostry a má úžasnou povahu....Je milá, veselá, temperamentní, paní Dobešová říkala pravý rusák:))) Na další stříhání jdeme v září.... Mám jí doma sama oholit ty uši, ale to nevím, jestli dám.... Jo a je to skokan první třídy.:))) skáče si na lavičku, na stůl, dokonce i na židli a to chtělo foto, ale než jsem to stihla, tak slezla....
Jinak jsem četla, jaké máte trable s klubem... Už jsem to viděla na stránkách klubu, když jsem se chtěla přihlásit, ale nakonec jsem to neudělala.... Nejdřív jsem se lekla, že je Maruška bez PP, jak se mi stalo u čivavky, kdy mu zpětně odebrali PP, protože paní podváděla ve velkém a nakupovala tzv importy z USA-ovšem nakupovala bezpapíráky a doma na koleni si pak vytiskla PP...Asi z 20 vrhů jí uznali jen 2... Takže mám doma sice úžasného a skvělého pejska, ovšem bez PP...Můžu si zažádat o zařazení do pomocného registru, ale to schvaluje klub a ten může říct, že o tuhle krev tedy nestojí.... nevím, zda to podstoupím, páč v Aregentině vymysleli nový standart a ten vyřazuje psy s fontanelkou a Olík jí má velikou.....
Pak jsem si oddechla, že ze strany PP je u Marušky vše v pořádku (už jsem se viděla, jak manželovi sděluji tu úžasnou novinku, že máme dalšího bezpapíráka....) a říkala si, co se tam děje...Taky jsem si říkala, jaké to pro Vás muselo být zadostiučinění, když jste pak na té speciálce všechno vyhrála:)))
Snad aspoň Maruška mě nezklame, pokud se mi jí podaří uchovnit.... Ale přemýšlím o tom druhém klubu, tady to ve mně nevzbuzuje důvěru...
Tak se držte a chovu zdar!
H.Štelbacká a Questa Mary
Po dotazu, zda mohu uveřejnit tento dopis jsem dostala toto vyjádření...:
Dobrý den, klidně si to tam dejte nebo si to přeformulujte, že díky jejich aktivitám noví potencionální členové váhají, zda se přihlásit nebo využít konkurence:)))Pokud se přihlásím, tak až od nového roku. Stále si to nechávám projít hlavou:))) Každopádně mi to nevadí, upravte to a dejte na web....
Hlásím se jako spokojený majitel rusáka, dobře socializovaného, podle mě laika pěkného v typu, povaze a pravda je, že bylo až spodivem, jak rychle jste oba vrhy prodala:))) Že Vám to přidalo asi i na popularitě:))) každý juknul na Vaše stránky:))) Já tedy netušila, až asi minulý měsíc jsem koukla na webovky klubu:)))
Mějte se H.
Předem zdravím všechny oslovené,
tímto oznamuji, že vystupuji z řad členů KCHPCET.
Důvodem je prostý: Do KCHPCET jsem vstoupila před sedmi lety a aktivně reprezentovala plemeno CET na poli sportovní kynologie v Jihomoravském kraji. Členství jsem se rozhodla ukončit po zralé úvaze, kdy jsem dospěla k názoru, že se neztotožňuji se způsobem, jak se při sebemenší příležitosti stále dokola "propírají" jmenovitě stále stejní chovatelé CET, jakoby snad neudělali pro plemeno nic pozitivního. Už se nechci prokousávat webovými stránkami, kde se na mě z úvodní stránky hrnou negativa. Věřte mi, že na nestranného člověka, který se chce dozvědět něco bližšího o plemeni (které se mu např. na výstavě zalíbilo) to rozhodně není dobrá vizitka klubu. Vždyť, co by komu udělalo, založit na stránkách sekci sankcí a tam uvést jasný důvod provinění tak, aby se ostatní mohli poučit z chyb druhých a tečka. Ostatním obdivovatelům CET by se tak uvolnilo místo na příjemnější věci. Kdo se chce zabývat sankcemi, jistě by si příslušnou sekci našel.
Taktéž nesouhlasím s tak přehnaným očerněním CHS Canisyard. Zejména poté, co jsem si přečetla informace na www.canisyard.estranky.cz v sekci "klubová kauza". Sama jsem majitelkou psa z CHS Canisyard. Při výběru štěněte jsem navštívila CHS Canisyard mnohokrát a z vlastní zkušenosti můžu říct, že štěňata vyrůstala v dobrých podmínkách a byla perfektně socializovaná.
Všichni milovníci CET! Vemte rozum do hrsti a přestaňte se už k sobě točit zády. A ať už jsme v jakémkoliv klubu či nestranní, měli bysme být jedna velká rodina, které jde především o dobro našich psích přátel. Stačí k tomu používat selský rozum a poohlédnout se, co se děje ve světě. Jak nahlíží na věc renomovaní chovatelé a profesionální znalci. Ale to už nechám na každém z Vás ...
Děkuji všem, se kterými jsem zažila pěkně strávené chvíle v rámci klubu či mimo něj a na některé z výstav naviděnou.
Lenka Šubrtová s Carem
..................
Co víc dodat než to že naprosto souhlasím a uvažuji Leni o totémž... U
Simči jsem byla mnohokrát i zcela neplánovaně a všichni psi byli v
pohodě a OK. Nechápu komu tohleto prospěje? Myslím, že jen všem uškodí
a nejvíce bohužel klubu.... Verča
...................
Leni,
Tvoje rozhodnutí plně chápu. Já k tomu už jen dodám, že tak vymazlená socializovaná štěňata, jako vycházejí
z CHS Canisyard, nejsou v jiných CHS samozřejmostí. Mám čerstvou letošní
zkušenost z CHS jiného plemene, a v tomto srovnání Canisyard vítězí na celé
čáře.Je mi smutno z toho, co lidé, kterých jsem si kdysi vážila, dokážou rozpoutat
za hon na čarodějnice. A ve výsledku tím utrpí plemeno, o které by nám všem mělo jít především.
Alena Tikovská
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A z dřívější doby bez kauzy...
Dobrý večer paní Mikulíková, Quincy se suprově aklimatizovala…S malým vychází výborně, ale nejvíc je z ní „vedle“ ten velký…
Moc vám děkujeme za tak skvělého tvorečka.
Přejeme vám hezký večer a mnoho dalších chovatelských úspěchů…
S pozdravem
Petra Kvasničková s rodinou
Dobrý den paní Mikulíková, dodatečně děkuji za zaslání průkazu původu psa. Čubička je skvělá, veliký mazel. Také trošku ničitel, ale to se snad zlepší….smích. Páníček je z ní úplně nadšený a se synem vychází také skvěle. Nikdy mu neublížila, přestože on je někdy trochu tyran…Viděla ji paní Ovesná a říkala, že je pěkná…
Teď už je obrovská a zarostlá jako medvěd. Poraďte mi, kdy ji můžeme nechat ostříhat? Není ještě brzy?
Přeji mnoho chovatelských úspěchů a krásný den
S pozdravem
Petra Kvasničková
__________________________________________________________________________________________________________________________________
Cora, aneb obyčejný život jedné černyšky
Ahoj všichni!
Musím se vám představit - jsem Cora, černá ruská teriérka v nejlepších letech. Vlastně se jmenuju Dayana iz Imperii RA, a ruská jsem jen podle jména plemene, protože jsem se narodila na Ukrajině. Z té doby si nic moc nepamatuju, ale jedno mi utkvělo v paměti dokonale – „nevěř chlapům“. A tak jim nevěřím, a raději, když se chovají podezřele, tak na ně zavrčím, nebo zaštěkám. Nevím, jestli mi to vštěpovala moje maminka, protože na ni si nepamatuju. Ale dobře udělala - spousta chlapů je podezřelých a taky některý ženský. Musím se k něčemu přiznat – panička si mne jednou vzala do práce, a zrovínka tam byl její šéf. Měla jsem strašnou chuť na něj zavrčet a zaštěkat, abych prověřila, co se bude dít, ale panička to tušila nebo co, a zakázala mi to. A pořád mne hlídala. Nevím proč, chlap jako chlap, ne? Ale asi ne, protože mi pak vysvětlila, že na šéfa se vrčet a štěkat nesmí. No pochopila jsem to, ale nerada… Přece jen, taková příležitost zvýšit si sebevědomí se mi jen tak nenaskytne, že.
Divíte se, že jsem až z Ukrajiny, a co dělám tady? To je tak, panička Simona, co si mne od tam dovezla, se mnou měla velké plány, jezdily jsme po výstavách, a i když to byla votrava, vyhrávala jsem pro paničku. Ta z toho měla vždycky takovou radost! Taky se panička Simona moc těšila, že budu mít štěňátka, ale pak mě vzala k panu doktorovi, ten mi dal injekci, po které jsem byla jak po flašce vína (víno jsem nikdy nepila, ale panička to tak říkala),a na takovým studeným stole se mnou všelijak šiboval a říkal, že mě musí vyfotit. To určitě, to jsem mu tak věřila! Copak jsem blbá? Přece se nefotí v přítmí, a už vůbec se slušný lidi a psi nefotí s rozcapenýma nohama. Jenže potom ten doktor paničce řekl, že nemám v pořádku klouby, a že nemůžu mít štěňátka, že by mi to ublížilo. Panička byla smutná, ale zase ne moc, protože byla hlavně ráda, že chodím, lítám a skáču úplně jak zdravá. Prý, kdyby mě nenechala rentgenovat (kdo vymyslel to slovo? skoro jsem si zlomila jazyk), tak by nepoznala, že nejsem v pořádku. Já se s tím, že nebudu mít štěňátka, taky hned smířila, stejně přesně nevím, jaké to je, když jsem to nikdy nepoznala. No, a protože panička Simona má psů moc, domluvila se s mou nynější paničkou Alenou, že se nastěhuju k ní. Tedy nejen k ní – doma jich bylo tehdy jak…jak… psů.
Počítejte se mnou – panička Alena, velkej kluk Tom, trochu menší kluk Lukin a takovej psí dědula Balu. Jenže ten byl zezačátku nejhorší – von si snad myslel, že jsem tam kvůli němu! Pro jeho chlípný touhy! Tak dlouho mě votravoval, že mu večer panička musela dát prášek, aby ho přestaly bolet nohy, jak celej den vydržel chodit všude za mnou. No vidíš, a už jsou to tři roky. Nějak to letí, Balu je v psím nebi už víc jak dva roky. Chudák, co ten s těma svýma nohama zkusil, bylo mi ho líto, když chtěl běhat, a nešlo to. Něco mi říká, že můžu dopadnout stejně, a to bych tedy nechtěla. Ale můžu si vybrat? Nemůžu, že… Brr, honem radši k něčemu radostnějšímu.
Ten začátek moc radostnej není - moje panička má maminku, neuvěřitelně čupr dámu, která měla v loňským roce neskutečnou smůlu – v lednu musela nechat odejít do psího nebe dvanáctiletou kavkazanku Báru, v září jí umřel manžel, a o Vánocích musela nechat odejít za páníčkem, Barunkou a Balinkem devítiletou choďandu Belinku. Všichni měli rakovinu. Nevím co to je, ale asi to musí být moc zlá nemoc. Nebudu popisovat, jak smutné jsme všichni měli Vánoce. A protože babička nemohla zůstat sama, jednak jí bylo moc smutno, protože my s ní nemůžeme být pořád, a neměla si s kým povídat a pořád jenom plakala, i když před náma se snažila být statečná, ale my jsme slzy stejně poznali, aspoň já určitě. A taky, protože potřebuje na zahradu, kde bydlí, pořádného psa, moje panička neváhala a zamluvila štěně kavkazáka, fenku. Prý krásnou. V půlce ledna pro ni jeli – Tom, moje panička a babička – do jižních Čech. Přivezli Agnes z Jižní růže, doma zvanou Agi. Hned mi ji neukázali, prý si musí napřed zvyknout.
S paničkou jsme šli k babičce až za týden po tom. Tedy, tak oprsklý štěně jste snad neviděli! Hned na mne začala vrčet! Na mne! Já byla připravená se kamarádit, a to malý nic vrčelo! A nechtělo mě pustit ani k mé paničce! To jsem teda nevydýchala, a pěkně jsem ji srovnala do latě. Přiznávám, že to mohlo vypadat hrozivě, ale moje panička mi věří, že jsem rozumná a štěněti neublížím. A má pravdu. Vím, co je výchova, přece. Jenže Agina, potvora malá, si nechtěla nechat vysvětlit, že já jsem nad ní. To mě už docela urazilo, tak jsem ji musela poučit ještě několikrát. Pak se moje panička a babička domluvily, že budeme chodit často spolu ven všechny čtyři, aby si ta malá bestie zvykla, a to dodržujeme. A musím říct, že už mě Agi tak neštve, protože si na vycházce hledí svého, v poslední době se například zamilovala do kobylinců, které konzumuje moc ráda. Její panička se s ní sice kvůli tomu zlobí, ale není jí to nic platné. I když Agi ví, že se to paničce nelíbí, prý si nemůže pomoct, tak moc jí ty kobylince chutnají. Zkusila jsem je taky - když se moje panička nedívala, přece nebudu riskovat nějakou nepříjemnost - a není to špatné, ale piškoty mám radši. No, a světe div se, na jedné procházce jsem dostala chuť si s Aginou pohrát. Poprvé. Tak jsme se honily ve sněhu, ale taky v kudlačkách, a dovedete si představit, jak jsem pak trpěla, když ze mne panička ty kudlačky dostávala. Slíbila jsem si, že se příště musím líp podívat, kama běžím. No ale znáte to, v zápalu hry to stejně nepůjde.
Od té doby se mnohé změnilo, je léto, s Aginou jsme kamošky, i když já jsem pořád šéfka, a Agi to zatím respektuje. Nevím sice, co budu dělat, až Agina zjistí, že je větší, silnější a mrštnější než já, a bude mi chtít šéfovat. A mně se to stoprocentně nebude líbit, to vím. No ale co, je to ještě daleko, zatím si to užívám já.
V Brně dne 23.7.2010
Cora
